Nejsem ranní ptáče jak můj táta – jemu stačí osm hodin spánku, ovšem mně nestačí ani těch. Jsem schopná prospat celý den, ale s budíkem do školy problém nemám (kromě toho, že jej přesouvám, abych mohla aspoň na těch krátkých pět minut ještě snít).
Jakmile začala karanténa a školy se zavřely, tradičně spím do půl dvanácté. Po vzbuzení si uvařím kávu, s županem jdu na zahradu pod pergolu a nasávám letní sluníčko.
Jsem zvyklá psát příběhy na telefonu. Častokrát si po sobě nečtu, spoléhám na náladovou autokorekci, která není sice dokonalá, ale umí pěkně zjednodušit práci.
Takže jak si sednu pod pergolu, vezmu si telefon, napiju se čerstvě udělané kávy a zapálím si cigaretu.
Už dlouhé roky se spoléhám v psaní na Dokumenty Google. Ve škole, v autobuse, v kavárně – kdekoliv jsem, můžu se na aplikaci spolehnout i bez internetu. Samozřejmě musím mít díla, která právě píšu, dostupná i v offline verzi, aby se načetla.
Google dokumenty jsou skvělé v tom, že pokud se vám něco neuloží, i přes offline se můžete spolehnout na historii revizí, která se obnoví, jakmile přestanete psát a dostanete se v dokumentu na režim jen pro čtení (platí pro telefon. Na počítači se ukládá práce pokaždé, když přestanete psát).
Při mých začátcích, kdy jsem neznala téměř žádný program a jakž takž zvládala psát na klávesnici, jsem využívala Poznámky nebo také mobilní Microsoft Office Word, což byly klasiky, které byly k nalezení v každém telefonu s Androidem.
Poznámky měly však omezenou kapacitu slov, proto byl nevhodný pro dlouhé kapitoly, takže jsem do nich vkládala jen své myšlenky, scény a rozhovory. Používám to doteď. Poznámky mohu rozdělit do „rubrik“ a za pomocí nich se zorientovat. Když jsem nemohla psát v Poznámkách, dávala jsem přednost papíru. Byla to sice práce navíc, následné přepisování do počítače, ale mohla jsem si tak utřídit myšlenky nebo se případně složitě rozepsat.
Word, zjednodušená verze té počítačové, měla své pro a proti. Byla totožná s počítačovou verzí, ale psát v něm se nedalo (alespoň z mého pohledu). Dokument se nepřizpůsoboval rozlišení na telefonu, proto jsem většinou psala s otočenou obrazovkou, ale mé prsty to nedávaly, klávesnice byla dlouhá. Ale chtěla jsem psát – tak jsem psala i přes tuto nevýhodu. Další z proti bylo ukládání. To bylo náladové jako vítr, takže jsem několikrát propadala hysterii, když jsem ztratila půlku práce.
Nakonec jsem našla Dokumenty Google. Práce v něm je jednoduchá, dokument se přizpůsobí telefonu, lze v něm provádět jednoduché úpravy grafického rázu, ačkoliv se zdají na první pohled složitě.
Ale máte jednu skvělou výhodu – uloží se vám to, i když nejste zrovna připojeni k internetu. Jakmile se připojíte, vše se uloží a máte jistotu, že se vám nic neztratí, vše se ukládá na Disk — je ovšem zapotřebí mít gmail.
Také jsem kdysi svěřila své psaní aplikaci Wattpad – v ní lze také pracovat offline, ale není to důvěryhodná akce. Někdy se vám práce neuloží, vymaže nebo přehodí odstavce, vymaže slova, čárky.
Nejlepší je, když zůstáváte u jedné důvěryhodné aplikace, která nezlobí a pak jen zkopírujete text na Wattpad – Dokumenty mají i tu výhodu (nevím, zda jí má i Word), že vaše texty zvýrazněné v kurzívě se přenesou i do editoru na Wattpad. Nemusíte tak mít strach, že byste se dívali na text znovu, kontrolovali, kam patří zvýraznění a upravovali jej. U telefonu to samé říct nelze – proto to dělám vše na počítači.
Vraťme se k ranní kávě na verandě.
Když táta není doma, strávím venku necelé dvě hodiny, než kávu dopiju. A zároveň, co kouřím jednu cigaretu za druhou, píšu, píšu a píšu.
Zjistila jsem tak, že se mi nejlépe píše ráno u kávy, ale také v noci s čajem u nočního stolku.
Jedná se o každodenní rituál, který se jistě nezmění ani v momentě, kdy budu vstávat do školy. Udělám si kávu, vypočítám si, kdy se půjdu převléct a mohu se pohodlně usadit; psát s příjmem kofeinu do žil.
Vytvořila jsem si tak přes karanténu tradici – bez kávy ani ťuk. Cigarety mi na druhou stranu pomáhají si odpočinout; dým se zbaví všech nežádoucích myšlenek, zbavím se strastí a bdělosti.
Tím neříkám, abyste začali kouřit – předem říkám, nekuřte, je to ošklivé. I pro mě samotnou.
Mnoho autorů si postupem času nalézá svůj rituál – někteří si udělají čaj, dají si zákusek a do pozadí hudbu s vonnou tyčinkou.
Já mám doma olejové lampy. U stolu mám síť svítící žárovek, pustím si muziku a píšu.
Ovšem každý to má jinak. Někdo potřebuje ticho, noc či den, potřebu se první vypsat na papír.
Moje rada? Najděte si vlastní rituál. Posaďte se a pište. Vezměte si notebook, papír nebo telefon.
Tak se naučíte psát každý den. A když už ne to, každý druhý. V závislosti na čase si můžete vybudovat vlastní systém, při kterém se posunete a nebudete mít pocit, že stojíte na místě.
A když nebudete mít chuť psát, dělejte něco jiného, osvoboďte hlavu a myšlenky – uklízejte, třiďte papíry, hrajte si se psem či dětmi. V každém okamžiku, kdy nepíšete, můžete nad příběhem přemýšlet a v duchu pokračovat dál, vymýšlet zápletky, rozhovory postav.
V tom se cítím volná – být stále se svým vymyšleným světem, i když nepíšu. Stále s dílem žiju.
Káva se odráží i od názvu tohoto blogu. Ukazuje na rituál, bez kterého nedám ani ránu, ale každý má svůj vlastní systém. Někdo kávu nemusí, já ji miluji.
Tak co, máte také své „psací rituály“? Pochlubte se.
Krásný den,
Adís Okami.
Komentáře
Okomentovat